Profesor Tomáš Pitner patří k předním českým expertům na kyberbezpečnost a odolnost kritických infrastruktur. V minulosti působil jako vědecký ředitel centra CERIT a vedl výzkumnou laboratoř Lasaris na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, kterou sám založil. Dlouhodobě spolupracuje s Universität Wien, v oblasti vzdělávacích technologií. Ve svém výzkumu propojuje bezpečnostní technologie, dohledové systémy i komunikační mosty mezi akademickou a firemní sférou. Letos nastoupil na Provozně ekonomickou fakultu MENDELU. Na co se tu nejvíc těší, jaké má na Ústavu informatiky plány a co ho baví ve volném čase? Nejen o tom všem mluví v našem rozhovoru.

Co vás přivedlo na PEF MENDELU?

Vždycky mě víc přitahovaly aplikované disciplíny, spíš než základní výzkum. Svou disertaci jsem psal na Masarykově univerzitě, zaměřoval jsem se na environmentální informační systémy. Lákalo mě spojení modelování dat s tehdy nově vznikajícími webovými technologiemi a práce s environmentálními daty. Právě tahle kombinace mě už v devadesátých letech na PEFku přivedla. Nejprve jako doktoranda k profesoru Jiřímu Hřebíčkovi a později krátce i jako zaměstnance. Jako asistent ve výuce jsem vedl cvičení pro studenty.

Po letech jste se rozhodl vrátit. Co bylo tím hlavním impulzem ke změně?

K návratu na PEF mě nepřivedla jen konkrétní nabídka, ale i přístup lidí. Hlavním impulsem bylo oslovení od docenta Trenze, vedoucího Ústavu informatiky na PEF, se kterým se známe dlouhá léta. Potkávali jsme se už dříve v rámci oborové rady a když mi nabídl možnost znovu se zapojit, neváhal jsem. Také pan děkan Kapounek mi nabídl velkorysé zázemí a otevřenost ve spolupráci napříč ústavy.

A v neposlední řadě jsem se vrátil kvůli své touze řešit skutečné problémy. Nechci teoretizovat. Potřebuji prostředí, kde můžu pracovat s technologiemi, které skutečně pomáhají – v zemědělství, lesnictví, potravinářství i průmyslu.

Jaké jste měl na Ústavu informatiky přivítání?

Velmi milé. Setkal jsem se tu se spoustou známých tváří ještě z doby, kdy jsem tu působil. Svědčí to o tom, že vztahy tady na PEFce fungují. Lidé zůstávají, protože jim to za to stojí. Po letech na velké univerzitě, kde máte deset fakult a ani po dekádě neznáte všechna zákoutí, jsem si znovu uvědomil, jak důležitá je lidská dimenze. Potřeboval jsem změnu. Prostředí, kde se lidé k sobě chovají s respektem bez ohledu na pozici. To je pro mě dnes klíčové. Proto mi návrat dával smysl nejen profesně, ale i lidsky.

Jaký vidíte rozdíl mezi MENDELU a MUNI?

Každá univerzita nabízí jiný typ výhod. Masarykova univerzita díky své velikosti a počtu fakult přirozeně přitahuje širší spektrum expertů, což zvyšuje šanci, že v určité oblasti vznikne silné výzkumné nebo výukové zázemí.

Na druhé straně, právě tahle velikost s sebou nese určitý odstup. Na MENDELU je všechno blíž –   kampus, lidé, administrativa, vše je na jednom místě. Stačí zajít osobně, zavolat nebo se jednoduše, domluvit. Díky tomu tu panuje přátelská a vstřícná atmosféra, všechno tak funguje rychleji a efektivněji.

Systém financování podle mě často zvýhodňuje větší školy, které za srovnatelný výkon dostávají víc prostředků. Díky tomu mohou zaplatit personál nebo vybavit pracoviště. Ale zdaleka ne všechno se dá kompenzovat penězi – lidské vztahy, otevřenost a dostupnost jsou hodnoty, které mají v akademickém prostředí obrovský význam.

Kromě MUNI jste působil taky ve Vídni. Můžete o té zkušenosti říct více?

Působil jsem na Universität Wien, konkrétně na Fakultě informatiky. S vídeňským pracovištěm udržuji odborné vazby už téměř dvacet let. Díky nim třeba profesorka Renate Motschnig pravidelně přednášela soft skills na Masarykově univerzitě. Pokud to bude možné, rád bych ji zapojil i do výuky tady na PEF.

Vidíte nějaké rozdíly nebo naopak společné rysy akademického prostředí mezi Vídní a Brnem?

Podobnosti vidím především v autenticitě internacionalizace výuky. Na PEF MENDELU vidím, že zahraniční studenti jsou skutečně přítomní, a to v podobném rozsahu, jaký jsem zažíval ve Vídni. Tam tvořili zahraniční posluchači klidně i polovinu studijního ročníku. Díky tomu byla výuka od začátku vícejazyčná, mezioborová a kulturně pestrá. Tento typ otevřeného, mezinárodního prostředí mě baví a vidím v něm obrovský potenciál i pro Brno.

Máte za sebou několik významných profesních milníků. Který z nich pro vás byl nejzásadnější?

Za svůj profesní milník považuji bezpochyby projekt CERIT. I když to nebyl jen můj úspěch, ale týmová práce. V roce 2010 jsem se podílel na založení CERIT Science Parku na Masarykově univerzitě, což byl první průmyslový park zaměřený na IT v rámci univerzity. Po jeho otevření v roce 2014 a úspěšném provozu jsem měl možnost sledovat, jak se navzdory původní nevoli z parku stal významný projekt, který si za deset let vydělal na vlastní provoz.

Další etapou bylo otevření CERIT Science Parku II, který byl postaven ze soukromých prostředků a získal i architektonické ocenění. Tento park se zaměřuje na oblasti jako bezpečnost, polovodičové technologie a chip design.

Dalším milníkem pro mě byl vznik studijního programu zaměřeného na kyberbezpečnost. Na popud tehdejšího ředitele NÚKIBu Dušana Navrátila jsem na FI MUNI založil bakalářský program, který byl zaměřen na praktické dovednosti a odborné stáže. Zpočátku jsme čelili obavám, že zájem nebude, ale nakonec jsme ročně přijímali téměř 300 studentů, což ukázalo, jak obrovskou poptávku po odbornících v oblasti kyberbezpečnosti v Česku máme.

Můžete říct, jaké předměty budete na PEFce vyučovat, a na jaké se nejvíce těšíte?

Přechod na Ústav informatiky mi otevřel nové možnosti, které jsem dlouho postrádal. Díky dynamice, která na ústavu panuje se můžu vrátit k předmětům, které jsem učil před 25–30 lety a vyučovat je znovu zde. Těším se především na výuku operačních systémů, bezpečnosti a architektur počítačů. K tomu přidávám i seminář pro doktorandy.

A co výzkum?

Vedle výuky mám ještě neformální roli, kde pomáhám vedoucím ústavu s vědeckou náplní. Chci se soustředit na dvě oblasti. První je, jak můžu přispět k rozvoji ústavu a fakulty. Druhá, co všechno musím vědět, abych mohl efektivně pomoci. I když prostředí znám, stále mi chybí detailní znalost silných stránek jednotlivých výzkumných týmů. Když je výzkum příliš roztříštěný, výsledky sice mohou být kvalitní, ale chybí jim ta dlouhodobá soustředěnost, která přináší zásadní pokrok. Mým cílem je pomoci těmto oblastem se stabilněji a systematičtěji rozvíjet.

Máte i další cíle, které byste chtěl na PEFce naplnit?

Chtěl bych se spíše zaměřit na koordinaci a propojení různých aktivit, které mohou posílit naši výzkumnou a aplikovanou činnost. Mám zkušenosti s napojováním na externí partnery, jako je například Regionální hospodářská komora nebo Industry Cluster, který se specializuje na průmyslovou automatizaci.

Chci se zaměřit na identifikaci firem a organizací, které by s námi mohly spolupracovat na společných výzkumných projektech. Vědecká činnost na Ústavu informatiky totiž často vyžaduje menší a střední projekty s konkrétními partnery z průmyslu.

Na co se plánujete nejvíce zaměřovat?

Na PEF bych rád posílil oblast automatizace a využil k tomu kapacity Ústavu informatiky, ale také dalších souvisejících oddělení, například Ústavu mechanizace na Agronomické fakultě. Chci se zaměřit na konkrétní problémy, které jsou nejen aktuální, ale mají i dlouhodobý aplikační potenciál pro firmy.

Dalším důležitým směrem, který bych rád podpořil, je propojení bezpečnosti s tématem resilience. Tedy řešení ochrany firem, institucí a společnosti proti hrozbám a schopnosti přizpůsobit se a udržet dlouhodobou stabilitu.

Najdete pro to na PEFce vhodné prostředí?

Věřím že ano. Co mě na PEFce totiž tolik oslovuje je, jak silně propojuje informatiku, mechanizaci a ekonomické disciplíny. Kombinace technologických inovací s praktickými aspekty podnikání umožňuje vytvářet reálné a relevantní výsledky. Výzkumy zde jsou vedené s důrazem na konkrétní aplikace a hodnotu pro praxi, což je něco, co cítím jako velmi důležité. Mendelova univerzita má obrovský potenciál v tom, jak propojuje různé kapacity napříč fakultami a oblastmi.

O vaší práci už víme hodně. Jak ale trávíte volný čas?

Mým hlavním koníčkem jsou čivavy, se kterými se pravidelně účastníme závodů agility. To je opravdu zábavná a energická aktivita, která nám zabírá hodně volného času. Samozřejmě, že čivavy nejsou úplně ideální na soutěžení v agility, ale baví nás to. Dokonce se podílíme i na organizaci závodů, které zajišťujeme v Blansku, takže je to pro nás opravdu velká vášeň, i když už to není úplně „oficiální“ soutěžní úroveň.

A když zrovna nejste s pejsky, jak jinak odpočíváte?

Většinu času trávím čtením zpravodajství. Rád sleduji dění ve světě. Co se týče zábavy, televize a filmová tvorba mě dnes spíš zklamávají. Rád bych viděl více kvalitního obsahu, ale čím dál častěji se stává, že místo skutečných příběhů dostáváme jen vyprázdněné formáty.

Máte nějaké oblíbené filmy, seriály nebo knížky pro volný čas?

Pro mě je klíčové, aby jakákoli tvorba měla myšlenku a téma, které není banální. Dobrý scénář, postavy, které něco řeší, a ne pouze povrchní děj. Pro mě je to o tom, že příběh má nějaký přesah, něco, co jde mimo osobní problémy, a dotýká se širších, společenských otázek.

My se s manželkou často se vracíme ke starší tvorbě, třeba z osmdesátých let. Seriály z té doby nám připomínají, jaké to bylo před revolucí, a jak se lidské problémy a povahy napříč generacemi opakují. Vidíme, jak se tehdejší režim projevoval v chování lidí, jak se lišily vztahy na pracovištích, ve školách

Je něco, co byste na závěr chtěl vzkázat studentům?

Snad jen to, že my pedagogové jsme tu především proto, abychom jim pomáhali s tím, co potřebují. Nejde jen o to, abyste studium dokončili, ale abyste ho dokončili správně – s vědomím, že tím celoživotní vzdělávací fáze teprve začíná. A to není jen fráze – mnoho vzdělávacích institucí s tím bojuje. Když na tom budeme pracovat společně, budeme mít skvělé výsledky. Moc bych si přál, aby lidé studovali obory, které je opravdu baví a spatřují v nich hodnoty, a ne jenom kvůli vidině lepších budoucích příjmů.

Všechny aktuality a PEF v médiích