Jak ses dostala k dělání dobrovolnice na odběrovém místě?

Moje máma dělá v nemocnici právničku a při začátku coronavirové pandemie nemohla nemocnice sehnat dobrovolníky na odběry, proto mi máma nabídla, jestli bych to nechtěla aspoň zkusit. Neviděla jsem v tom žádné velké riziko a také mě už nebavilo sedět doma, tak jsem to šla zkusit a pokračuji v tom až doteď.

Jaká je tvá pracovní náplň?

Na odběr vzorků dobrovolníci nemají většinou kvalifikaci, takže zadávám do systému vyúčtování pro pojišťovny. V centrálním registru e-žádanek vyplňuji lidem výsledky testů, což se potom posílá pojišťovnám, které to uhradí. Od doby, co se začaly dělat antigenní testy také míchám vzorky s činidlem a kapu je na testovací destičku.

Jak často vás testují a neměla jsi strach, že doneseš Covid-19 domů?

Testují nás jednou týdně. Samozřejmě, že jsem měla strach. Bydlím s dědou a nechtěla bych ho nakazit, ale věřila jsem anti-covidovým kombinézám, ve kterých jsme pracovali a dodržovala jsem veškeré hygienické předpisy, co máme dané. Svému nejbližšímu okolí jsem řekla, že tam pracuji, aby s tím rizikem počítali, a potom už záleželo na nich, jestli se se mnou budou chtít dál vídat nebo jestli si dáme distanční vztah. Ale hodně lidí se diví, že jsem covid ještě neměla.

Jak dlouho trvalo zaučení?

Samotný ten systém mi nepřišel moc složitý, ale v provozu to fungovalo úplně jinak. To, co nás naučili na školení se dalo využít tak z 30 %. Nikdo nevěděl, co se může stát, nebo jak to bude fungovat. Všichni to dělali poprvé, takže jsme se naučili základní věci a když byl nějaký problém, tak se volalo na IT oddělení nemocnice a řešili jsme to za pochodu.

Byla možnost si v kombinéze odskočit nebo se najíst?

Nejdelší provoz je od 7 do 12 to je 5 hodin a mezitím nemáme žádnou pauzu, takže ráno si kombinézu oblečeš a po dvanácté si ji svlečeš, jíst ani pít se nemůže. Samozřejmě kdyby se ti chtělo na záchod tak si odskočíš, ale praktičtější je, když si to vypočítáš tak, aby se ti nechtělo a byla jsi tam těch 5 hodin. Ráno si oblečeš jednorázovou kombinézu, na kterou si dáš overal, a protože byla zima, ještě dvoje rukavice, respirátor, štít, čepici a návleky na boty. Overal má i kapuci, ale potom nic neslyšíš, protože si šustíš u uší, takže to jsem nenosila.

Jak často jsi tam chodila?

Většinou 2 – 3x týdně. Stále mám školu a přednášky to je pro mě priorita, takže jsem si rozvrh pro letní semestr vytvořila tak, abych měla čas chodit i pracovat.

S jakými pocity jsi šla do první služby?

Měla jsem strach to určitě, hlavně jsem nevěděla, co tam budu dělat. Byla jsem i plná očekávání, protože jsem tam přišla v anti-covidovém overalu a všichni na mě koukali. Navíc ze začátku si nás lidi i fotili, to jsem si teda připadala trošku jak v ZOO. Ale po půl roce mi přijde, že si na to lidi už docela zvykli. Ale jinak jsem byla ráda, že můžu nějak pomoct a nebudu jen sedět doma.

Kdy byla největší vlna a jak to tehdy vypadalo na odběrovém místě? Vznikal chaos a přetlak zájemců?

To bylo hodně zajímavý, bavíme se tak o prosinci, kdy na začátku začaly antigenní testy, a pak mezi svátky bylo zahájeno povinné testování například pro vstup do domova důchodců a podobně. To bylo nepříjemné, protože jsme začínali v 7 ráno a už tam stálo přibližně 20 lidí čekajících na odběr. Všichni strašně podráždění a naštvaní. Jenomže, když přijdou dřív, než mají objednaný čas odběru, tak my s tím nic neuděláme, to není naše chyba. Chápu, že to byl tlak jak na ně, tak i na nás, ale myslím, že kolikrát se mohli lidé chovat slušněji.

Jaké z toho máš teď zpětně pocity, šla bys do toho znovu?

Klidně bych do toho šla znovu. Myslím, že to bylo dobré jak jako samotná zkušenost ve zdravotnictví, tak i jako práce s lidmi, protože vysvětlovat hlavně starší populaci, způsob objednání se na odběr přes systém nemocnice mě stálo hodně nervů kolikrát. Potkáš tam spoustu různých lidí, o kterých si říkáš, kde se tu asi vzali. Taky ale chodili často i velice hodní lidé, kteří nám děkovali za to, co děláme.