Kdy a proč jste se rozhodla pro kariéru výzkumnice?
Už někdy na bakalářském studiu sociologie a genderových studií jsem si začala uvědomovat, že bych ráda na doktorát. Zvlášť na genderu mě bavily společné diskuse, projekty i sociologické teorie. Líbil se mi i přístup vyučujících, kdy jsem poznala, že mezi vyučujícími a studujícími může být rovnocenný, dokonce i přátelský vztah. Chtěla jsem se tak do studia ponořit více a postupně i zkoumat něco vlastního a vydávat se neprobádanými cestami.
Jaké byly začátky?
Je těžké vůbec určit, kdy vlastně mluvíme o začátku. Při prvním zájmu o vědu někdy na bakaláři? Když jsem na magistru dělala pomocnou vědeckou sílu? Když jsem šla na doktorát? Nebo měla první výzkumný projekt? Při každém tomto začátku byli důležití především lidé, kteří mě inspirovali, podporovali, s nimiž jsem vedla společné diskuse, které v některých případech vyústily ve výzkumnou spolupráci. Měla jsem vždy štěstí, že jsem mohla dělat to, co mě opravdu zajímá a baví. To platí i pro mé současné zaměstnání, které mi umožňuje velkou míru akademické svobody. Když nad tím tak přemýšlím, má vědecká dráha byla už od počátku kombinací toho, že jsem si šla za svým, a velké porce štěstí.
Co byla největší motivace?
Mou největší motivací byla vždy touha něco poznat, něco se naučit, něčemu porozumět a také přemýšlet o věcech jinak.
Co byly největší výzvy?
V jednu chvíli jsem zapochybovala, jestli se mám vůbec snažit dokončit doktorát. Měla jsem už po státnicích, stálo přede mnou sepsání disertace a v létě na dovolené v Polsku mi děsně zachutnaly pirohy. Začala jsem spřádat podnikatelský plán, přestože na podnikání naprosto nemám buňky. Měla jsem dojem, že pirohy jsou tím pravým, co Česko potřebuje, ale šlo jen o chvilkový únik před břemenem disertace. Kterou jsem nakonec napsala a pirohy si dělám jen doma. Největší výzvou potom asi byla otázka, co dělat po dokončení doktorátu. Post-doc v zahraničí? Hledat místo v Česku? Poptávat se po projektech? Touha pokračovat v tématu, které není zároveň příliš rozšířené, tedy sociologický výzkum nevidomé zkušenosti, mi dost zužovala možnosti. Nakonec jsem narazila na výběrové řízení na pozici odborné asistentky na Mendelově univerzitě, což bylo tehdy jedno ze dvou volných míst pro socioložku, které se v České republice nabízely. Byla jsem ve správný čas na správném místě a na MENDELU působím dodnes. Odejít mimo mou alma mater mi zároveň ukázalo, jak důležité je nezůstávat v inbreedovaném prostředí – je obrovský rozdíl, když vás někde znají jen už jako doktorku, nikoli studentku, protože přerod ze studentky do kolegyně může být někdy obtížný. Zároveň jsme v té době s kamarádem začali chystat náš první GAČR. Naše spolupráce stále pokračuje, už máme druhý GAČR, na kterém, stejně jako na tom prvním, spolupracují lidé ze tří různých univerzit.
Jaké je dle vás postavení žen v české vědě?
Při svém studiu i v zaměstnání jsem měla obrovské štěstí na podporující ženy kolem sebe. Překážky, kterým ženy ve vědě často čelí, tedy podceňování a nedůvěra k jejich schopnostem, které mohou ústit v impostor syndrom, tak znám pouze z vyprávění. Zvlášť na MENDELU vidím, jak klíčové je mít ženy citlivé k genderovým nerovnostem ve vedení kateder i celých institucí. Samostatnou kapitolou je pak mateřství. Sama jsem se z různých důvodů rozhodla zůstat childfree, ale z okolí znám, jak je těžké naskočit zpátky. Změní se priority, není lehké znovu najít motivaci. Dělám kvalitativní výzkum, který má tu výhodu, že data tolik nestárnou, není tam ten závod s časem, aby nějaké pracoviště na druhém konci světa nepřišlo s naším objevem dřív než my. I zde je velký tlak na publikace, ale dělání „pomalé vědy“ je přeci jen více myslitelné. V průběhu našeho projektu jedna kolegyně odešla na mateřskou a bylo tak možné s ní nadále udržovat kontakt a po roce ji znovu postupně zapojovat do našich aktivit. Pracoviště i grantové agentury začínají rodičovskou či nemocenskou už reflektovat, ale je to právě „rychlá věda“, vyžadující neustálé zapojení a soutěživost, která lidi, kteří jsou z různých, nejen genderových důvodů „pomalí“, velmi znevýhodňuje a demotivuje. Obecně je teď velkým problémem scientometrie a s tím související nadprodukce, který dává vzniknout i spoustě zbytečných článků, jen kvůli čárkám. Přijde mi, že narovnávání nerovností musí přijít i s hlubší reflexí toho, o co vědkyním a vědcům vlastně jde a co je ve vědě důležité.
Ústav práva a humanitních věd, Provozně ekonomická fakulta, Mendelova univerzita v Brně
Hana Porkertová je socioložka, jejíž nejnovější práce se čím dál více propojuje s geografií. K té ji přivedl dlouhodobý zájem o studia postižení a tělesnosti, jež zkoumá především z poststrukturalistických pozic. Jak prostor, tak tělo tedy vnímá jako vzájemně se utvářející, což se promítá i do analýzy, jež si všímá této vzájemné dynamické konstrukce. Svou disertační práci “Nevidomá zkušenost: disabilita jako asambláž a vztah mezi diskurzem, tělem a zkušeností” obhájila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v současné době působí jako odborná asistentka na Ústavu práva a humanitních věd na Mendelově univerzitě v Brně. Je spoluřešitelkou projektu GAČR “Geografie znevýhodnění: nevidomá zkušenost s urbánním prostorem” a podílí se na organizaci Knihovny pro bezbariérové Brno.